Úděl

Monografie se zabývá různými vymezeními národa v českém prostředí v období od konce napoleonských válek do roku 1895. Vybírá je a interpretuje je z perspektivy etického národa, který představuje vědomě přijatý úkol překonat přírodně danou partikularitu (etnikum) a nahradit ji mravně a svobodně vytvářeným sjednocením patriotismu a humanity, eventuálně kosmopolitismu.
První část textu se soustředí na dvě romantická provedení etického národa. Ranější, jenským romantismem inspirované pojetí souvisí s českoslovanským národem, jak se ustanovil v prešpurské přátelské skupince (Šafařík, Palacký, Kollár) na přelomu a na konci druhého decenia 19. století. Jiné pojetí národa vypracoval Palacký ve svých historických dílech analogicky s německými liberálně nacionalistickými historiky (Gervinus, Dahlmann). Samostatná kapitola se poté věnuje Palackého pokusu o transformaci tohoto původně apolitického pojetí národa pro politické výzvy let 1848/49. Závěrečná část monografie analyzuje dva případy realistického etického pojetí národa formulované H. G. Schauerem a T. G. Masarykem.